V pátek 2. února do mé poštovní schránky přibyly vůbec první tři pohledy ze slunného karibského Martiniku, tohoto zámořského departmentu Francie. Ostrov byl objeven pro Evropany již roku 1493 Kryštofem Kolumbem, ale byl zabrán až v roce 1635 francouzským guvernérem ostrova St. Kitts. Následovala jako obvykle postupná likvidace místní karibské kultury a společnosti, povstání z roku 1658 bylo krvavě potlačeno a místní obyvatelé pobiti nebo vyhnáni. Po Ediktu Nantském z roku 1685 bylo na ostrov násilně deportováno několik tisíc francouzských hugenotů, kteří zde byli drženi jako nevolníci (Engagés), pracující na plantážích. Do roku 1688 ale téměř veškerá protestantská francouzská populace uprchla na nejrůznější britská území v Karibiku, což naprosto zdecimovalo místní koloniální zřízení. Otroctví bylo na ostrovech zrušeno až v roce 1848. Během II. světové války ostrov kontrolovala vichystická vláda a Martinik se stal zásobovací základnou pro nacistické ponorky během Bitvy o Karibik, kdy bylo potopeno více než 200 spojeneckých obchodních lodí. Kolem Martiniku totiž vedla jedna z hlavních námořních tras od obří ropné rafinerie na ostrově Curaçao pod kontrolou nizozemské vlády (tehdy vůbec největší rafinerie na světě), sloužící pro zásobování Spojenců. Gaullistické síly Svobodné Francie se na ostrově vylodily a dobyly ho až 14. července 1943. V roce 1946 byl Martiniku poskytnut status regulérního francouzského departmentu. Dnes je vyhledávaným a krásným turistickým letoviskem. Na ostrově však existuje poměrně značná chudoba a obrovské sociální rozdíly, které vyvrcholily do generální stávky a bouří z roku 2009. Ekonomika ostrova je zcela závislá na masové turistice a nesystémově také na obrovské dovozní dani na veškeré zboží, která dosahuje výše až 30% a tvoří téměř polovinu místního rozpočtu.

Ve středu sedmého února 2018 do mé poštovní schránky dorazily další dva pohledy z Martiniku.