V pátek 5. září 2025 jsem do své poštovní schránky dostal tento překrásný pohled majáku Tokarevskij u dálněvýchodního Vladivostoku, který byl vztyčen roku 1913. Pohledy z Ruska vždy nesou hořkou příchuť toho, že Rusko je válečným agresorem, ale jestli je něco z Postcrossingu směrem do Ruska a z něj patrné, tak to, že minimálně postcrosseři opravdu nejsou ti, kteří by podporovali válečnou agendu Putinovy diktatury. Na druhém pohledu je zimní, únorová scenerie rozeklaného pobřeží tvořeného bazaltovými sloupovými útvary na mysu Bruce (pojmenovaném po kapitánovi britské válečné lodi, která místo poprvé zanesla do map kolem roku 1855), který se nachází asi 200 kilometrů od Vladivostoku.Důvod, proč mám tak rád pohlednice z Ruska, není Rusko, toto staré, pochmurné, krvavé suchozemské koloniální impérium. Důvody jsou dva: jednak tradice a kultura obrovské spousty nejrůznějších neruských a neevropských kultur a etnik, které ruské impérium (ve svých různých formách) již staletí utlačuje a zadruhé dechberoucí přírodní krásy, které se nachází na území této odporné diktatury. Snad například v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, probíhající od roku 2022, dojde ke zhroucení Putinova režimu a budu mít více důvodů pokračovat v rozšiřování své “ruské” sbírky. V srpnu 2025 jsem do své sbírky dostal dvě krásné pohlednice. První zobrazuje pasáž z pohoří Ťan-šan a druhá zachycuje tuvinské šamanské tradice, konkrétně obětování ohni.Na konci června 2023 jsem v rámci svého swapu z Alderney a Guernsey obdržel i tyto dvě pohlednice ze současného Ruska, bohužel zapleteného do kruté agresívní války na Ukrajině, která poznamenala i mezinárodní svět postcrossingu. Pohlednice jsou něčím velmi zvláštní: Čečenská republika, součást Ruské federace, pro níž je typická velmi tvrdý autokratický režim, je na pohlednicích představena ve smyslu svých historických a přírodních krás… Pevně doufám, že válka bude již brzy minulostí, bude nastolen mír a spravedlnost pro oběti i přeživší a nebudu prožívat ambivalentní pocity při pohledu na takové pohlednice. Pohlednice z Ruska docházejí tradičně překrásně vybavené poštovními známkami a i tyto dvě nebyly výjimkou.Dne 1. září 2021 jsem v rámci svého swapu z Vatikánu a San Marina dostal tento další krásný pohled Kižského ostrova a jeho dřevěných kostelů.Na Oněžském jezeře se nachází ostrov Kiži a na něm komplex několika historických dřevěných kostelů, zapsaných od roku 1990 do seznamu památek UNESCO, takzvaný Kižský pogost (Кижский погост). Kostely pocházejí z 18. nebo začátku 19. století. Kromě nich byl na ostrově vytvořen skanzen historických staveb z Karélie. V oblasti se ještě hovoří vepštinou (vepsän kel’), starým baltofinským jazykem, v něm “kiži” znamená řasy, rostoucí na dně jezera. Vepština je stále ohrožený jazyk, v roce 1989 měla pouhých 6500 posledních mluvčích. V roce 1988 byla založena Společnost pro vepskou kulturu a zvláště Nina Zajceva, redaktorka nově založených vepských novin Kodima (Vlast), sestavila potřebné učebnice a dokonce pomohla se založením literárního časopisu. V záchraně vepštiny je aktivní také finský literární vědec a překladatel Markko Nieminen.Pohled s kamčatským medvědem hnědým (Ursus arctos beringianus), který jsem dostal na podzim 2018 v rámci svého swapu z Grónska.V létě 2019 jsem dostal od Žeňy tuto krásnou pohlednici, zobrazující rysa ostrovida (Lynx lynx) z Přímořského kraje, rozkládajícího se na Dálném východě podél Ochotského moře.
V polovině března 2018 jsem dostal tyto dva nádherné pohledy, zachycující rozeklané pobřeží ostrovů u ruského Sachalinu na Dálném Východě.
Rusko, respektive Ruská federace je tak rozlehlá a geograficky a kulturně pestrá země, že nasbírat alespoň poněkud “reprezentativní” sestavu pohlednic je velmi těžké. Osobně mám nejraději pohledy s amurskými tygry a dalšími velkými kočkami ze Sibiře a sousedících regionů.
Amurský tygr, tygřice s mládětem. Tento krásný pohled jsem dostal v červenci 2016.
Na konci srpna 2016 jsem dostal krásný pohled za swap ze San Marina od Iriny. Zobrazuje dva býky pižmoňů severních (muskox) z Wrangelova ostrova. Ten se nachází v Severním ledovém moři, přesněji mezi Čukotským mořem a Východosibiřským mořem. Ostrov je široký asi 125 kilometrů a je na něm vyhlášená federální přírodní rezervace. Od roku 1976 má nejpřísnější klasifikaci ochrany a ja ně nem vyloučena jakákoli lidská aktivita. V létě na ostrově působí jen 12 vědců, kteří monitorují místní faunu a flóru. Wrangelův ostrov je unikátní tím, že zde doložitelně přežili mamuti srstnatí až do doby přibližně 2000 let př. n. l. Ostrov má také velkou populaci ledních medvědů, kteří zde zimují a vyvádějí mláďata. V okolních vodách se vyskytuje mnoho kytovců. Biodiverzita Wrangelova ostrova je úžasná.
Na začátku září 2016 jsem dostal od Julie dvě krásné pohlednice se Solověckým klášterem, místem s fascinující i krutou a temnou minulostí. Tato unikátní památka se nachází na Solověckých ostrovech v Bílém moři poblíž Bělomorsku a Archangelska. Klášter vznikl v roce 1436 a v 16. století již byl mocenským a ekonomickým centrem celého regionu. Klášter se stal významnou carskou pevností, střežící severní přístupy. V roce 1855 byl během Krymské války neúspěšně bombardován britskou eskadrou. Na začátku 20. let se začala psát nejtemnější kapitola jeho dějin. Bolševická tajná policie, NKVD, zde zřídila první a prototypový koncentrační tábor pro nepřátele režimu, podle Alexandra Solženicyna “matku GULAGu,” kde zahynuly desítky tisíc odpůrců komunistické diktatury. V roce 1939 byl lágr uzavřen kvůli blízkosti finské hranice a nebezpečí jeho vojenského obsazení. V roce 1992 byl obnoven pravoslavný klášter a ve stejném roce byly Solovky zapsány na seznam UNESCO. Současná administrace kláštera se snaží odstranit a smazat všechny historické památky a stopy, upomínající na existenci koncentračního tábora. Mnišská komunita je stále velmi malá a dnes čítá asi 10 lidí.
V červnu a červenci 2016 mě přišly celkem čtyři krásné pohledy pohoří Altaj, neboli Zlatých hor, podle původního mongolského Алтайн нуруу. Jejich nejvyšší horou je Belucha, neboli Muztau, popřípadě Üç Sümer, s nadmořskou výškou 4506 m.
Například Fort číslo 9 na ostrově Ruskij, se nachází asi 1,6 kilometru jihovýchodně od vladivostocké námořní základny. Na pohlednici je vidět betonové střelecké postavení pro pěchotu. Fort se nachází na kótě 1664 a byl vybudován v letech 1910 – 1917.
Na začátku února 2017 jsem dostal krásný pohled z ruského Dálného Východu, zobrazující město Petropavlovsk Kamčatskij, které je centrem celého poloostrova i administrativního Kamčatského kraje. Město je obklopeno vysokými horami a vulkány, například Viljučinskou sopkou.
Rys, konkrétně jeho poddruh Eurasijský rys, zachycený ve svém přirozeném prostředí na Sibiři. Více než 90% Eurasijských rysů žije v sibiřských lesích od západních ruských hranic až po ostrov Sachalin v Pacifickém oceánu. Sibiřský rys je většinou mohutnější než jeho evropské protějšky a jsou zaznamenáni samci o váze kolem 40 kilogramů. Krásný pohled od postcrosserky Albíny z Novosibirska.
V červenci do mé poštovní schránky dorazily tři krásné pohledy ruských fortifikací. Nejprve Fort Oreshek, nacházející se v ústí řeky Něvy na Ladožském jezeře východně od Petrohradu. Pak dvě pohlednice historické ostrovní pevnosti a námořní základny Kronštadt u Petrohradu. V rámci ruské expanze směrem na západ byl ostrov Kotlin opevněn již na začátku 18. století a brzy poté zde vznikla opevněná základna válečné flotily, nazvaná Kronštadt. V 19. století se Kronštadt stal centrem řetězce mořských fortů, uzavírajících celý Finský záliv na přístupech k Petrohradu. V roce 1921 se na základně odehrála historicky pozoruhodná vzpoura námořníků a vojáků proti novému sovětskému bolševickému režimu, která se pod heslem “Sověty bez komunistů” snažila zvrátit vývoj země k totalitní diktatuře. Na pohlednicích je místní krásná Mořská katedrála (Morskoj sobor) a jeden z fortů, Fort Konstantin.
V pondělí 31. 10. 2016 jsem od Julie dostal čtyři krásné pohlednice z ruské Arktické rezervace na Zemi Františka Josefa I., zachycující místní lední medvědy, polární lišky a mrože. Země Františka Josefa je velké arktické souostroví, obydlené permanentně pouze kvůli ruské vojenské základně, nacházející se v Severním ledovém oceánu na rozhraní Barentsova a Karského moře. Celkem 85% souostroví je trvale zaledněno a samotné místo bylo objeveno až v roce 1873 rakouskou polární expedicí, mířící na Severní pól. Od roku 2012 je souostroví součástí Ruského národní arktického parku a je do něj zakázán přístup jakýchkoli turistů. Až do roku 1926 bylo souostroví považováno za terra nulius, neboli zemi, nepatřící nikomu, ale tehdy na něj vznesl nárok Sovětský svaz, proti čemuž dodnes protestuje Norsko a od roku 1929 je na místě sovětská, později ruská vojenská základna a letiště.